Stalo se tak v únoru 2014, kdy jsem se už podruhé ocitl v Asii. Žabil jsem tam asi tři týdny a řeknu vám, byl to mazec! Že nevíte, kde jsem se letos v zimě ocitl? V příšerně ukřičené zemi plné zmatených lidí!
První moje skoky vedly přes Saigon do jisté čtvrti nedaleko ho-či-minské Khao San Road. Ubytovali mě hned vedle bordelu! Prý omylem. Pak mě zavezli do ještě většího bordelu, tři hodiny mě vymrzali v zelenkavém autobuse směrem k deltě Mekongu. Bus neměl s naším druhem nic společného, protože tam by zamrzl i ledový muž! Pak jsme si to skákali pořád na sever a kupodivu byla stále větší a větší zima. Pecka byl velrybí ostrov, kde mě žádnej vorvaň ani kosatka nepožrali, nýbrž jsem se vyděsil všudypřítomných plastových věciček kolem. Přes Hue na sever už mi byla ale parádní kosa, mžení nemám rád, ještě k tomu, když v tom musím cestovat. V Hanoi jsem žabil krátce a jsem za to rád, ten ajfr bych dlouhodobě nedával. Sice jsem zvyklý na všudypřítomný hluk, šum a žbluňkání lesa, ale z tohodle by mi narostla další bradavice! A co že jsem to všechno viděl? Nuže, moje panička vám nyní poví více;)
Žabák má pravdu. Byl to mazec, od Asie si dáme asi na chvíli pauzu. Teď se ale pojďme podívat na naše vzpomínky a postřehy.
Saigon – Ho Či Minovo město
Když jsem neměl zrovna co žabit, vygůglil jsem si na internet, proč se té divočárně tady říká Ho Či Minovo město. Podle mě, je to pěkně divný název, teda alespoň žabáci nic takového neznaj. Po chvilce pátrání jsem vyžabil, ze město se jmenuje jako člověčí politik Ho Či Min. V závorce bylo „vůdce boje za osvobození od Francie a představitel socialistického režimu v Severním Vietnamu“, to mě ale moc nebralo. Když jsem se ale dočetl, že Ho Či Min znamená něco jako Ten, kdo přináší světlo, bylo mi to vážně podezřelý. Gůglil jsem tedy dál a zjistil, že to samozřejmě nebylo pravé jméno. Nechápu, co se mu nelíbilo na Nguyen Sinh Cung, já se taky nepřejmenoval z Žabáka na Prince… Chtěl jsem se předvést před paničkou a zjistil jsem ještě další informace o tomto člověku. Ho Či Min byl prý typickým příkladem „kultické“ osobnosti socialistického režimu. Pro zdejší lidské domorodce to byl skromný básník žijící v domku pro zahradníka, když se ale někdo stavil proti jeho názorům, prý dost řádil… Aby socialistický pořádek trval i po jeho smrti, jeho nástupci se snažili posílit jejich ideologii různými blbinami. Jednou z nich bylo právě přejmenování města Saigon i jeho ulic. Místní žabáci z toho museli být úplně mimo…
Saigon je džungle 21. století. Motorky a ostatní vozy a povozy jsou všudypřítomné od brzkého rána do noci. Tohle město spí snad od tří do čtyř ráno, jinak pořád tepe. Bydleli jsme v levném hotelu na ulici Tran Hung Dao, nepříliš vzdálené od baťůžkářské čtvrti Pham Ngu Lao. Doprava jezdila ve čtyřech hlavích a dvou vedlejších proudech, na skútrech a motorkách jezdili všichni od miminek a batolat až po dědy s babi. Řidičské schopnosti nepodceňujeme u žádného drandícího, za celou dobu jsme neviděli jedinou větší kolizi! Přecházet silnici jsme se také naučili záhy. Musíte do toho chumlu vejít a stále plynule jít. Hysterické úskoky a nepravidelná trajektorie jsou cestou do rakve, nebo aspoň do místního špitálu, kde jsme se ani jeden z nás nechtěl ani na vteřinu vyskytnout. Saigon je opravdu moderní město, správně špinavé a smradlavé. Už za vietnamské války (1955-1975) byl také proslulý jako město neřesti, což mu zůstalo až dodnes, ačkoli se severovietnamská vláda snažila po válce tuto reputaci napravit, v poslední době se noční život vrací do starých kolejí. Ulice se hemží prostitutkami a všudypřítomný hluk a zápach motorek střídají vietnamské Pho vývařovny. Prvních pár dní jsme onu exotickou vůni milovali, pak nám všechny polévky i vůně přišly na jedno brdo. Zlaté Thajsko!
Člověci tady jedí snad všechno, nejvíc ale podivnou polívku. Trochu jsem se bál, jestli si tady nemlsají žabí stehýnka jako trhlí Francouzové, tak jsem zjistil, z čeho se to jejich Pho skládá. Základem je hovězí vývar, široké rýžové nudle, tenké plátky masa (žábafree) a jarní cibulka. Směsku těhlech věcí pak dochucují čerstvými bylinkami jako například bazalkou a koriandrem, rybí omáčkou (brrrr), chilli papričkou nebo třeba limetkou. A co třeba jedna nebo dvě křupavé mušky?
Ačkoli Vietnam je z velké většiny ateistický stát, můžete zde objevit pozoruhodné budhistické věže – pagody. Jednou z těch nejatraktivnějších je například Giac Lam jejíž původ se datuje do roku 1744. Dodnes ji obývají mniši a díky jejich péči vypadá opravdu skvostně. Neočekávanou stavbou v asijské městské divočině je také křesťanská katedrála Notre Dame, mladší a menší sestřička pařížského monumentu.
Dalším zajímavým místem, tentokrát však pouze pro silnější povahy, může být Muzeum válečných zločinů. Kromě fotografií z války a zbraní je zde vystavena například gilotina, kterou Francouzi usmrcovali partyzány z levicové osvobozenecké skupiny Viet Minh. Většina exponátů však upozorňuje na zvěrstva páchaná Američany a Číňany ve Vietnamu. Máte rádi muzea, ale tohle není váš šálek kávy? Nahlédněte do zdejšího historického muzea, uvidíte unikátní prehistorické předměty a pozoruhodné hudební nástroje.
Mně teda nejvíc drsný přišly tunely Cu Chi, které jsou jen kousek od Saigonu. Budovali je Vietnamci proti Francouzům a pak tam nechali trpět Američany. Já jsem s tunely neměl problém, ale pro větší člověky to musela být vážně fuška! Bylo tam plno nástrah a sakra dobře maskované vstupy. Taky tam byla kupa podivnejch tvorů, který jsem u nás v bažině snad nepotkal. Panička říkala, ať si dám bacha na hady, ale naštěstí se mě všichni báli, přeci jen jsem kus žabáka! Potom jsem tu viděl takový černý krásky, co se přisajou na zvířata a lidi, když maj hlad. Mně to přijde nechutný, ale proti gustu… Po cestě jsem taky čuměl jak blázen do obrovské díry, která tady zůstala po nějaký B52. Prej nějaká bomba nebo co…
Občas se nám zastesklo po domově, tak jsme zkusili navštívit jednu restauraci, která se chlubila českým pivem. Když nám ale nalili pivo, hned nás odradila nepovedená etiketa. Vypadalo to vážně podivně! Nicméně jsme pak zjistili, že v Saigonu zaručená česká restaurace skutečně existuje. Jmenuje se Hoa Vien a naleznete ji v ulici Mac Dinh Chi. Načepují vám tady pivo, usmaží řízek, sýr nebo bramborák, a dokonce tady mají výstavu o výrobě piva. Kromě toho tady sídlí honorární konzul České republiky, který by vám mohl pomoci, pokud se v Saigonu dostanete do nesnází.
Delta řeky Mekongu
Moc jsme se těšili na moskyty a říční ramena slavné delty! Moskytů díky bohu nebylo tolik, kolika jsme se skutečně báli, avšak řeka by se měla přejmenovat na stoku. Sice je tady hodně nánosů bahna, protože za pár mil ústí do Jihočínského moře, ale lidé se tu chovají jako prasátka. Místo popelnice používají řeku. Doslova.
Řeknu vám, v takovýhle řece bych bydlet vážně nechtěl. Mekong je sice desátou největší řekou světa a lítá tady spousta pochoutek, ale je to něco jako lovit mouchy na dálnici. Po vodě tady dokonce plavou celé trhy, kde můžete koupit kupu ovoce a zeleniny! Prostě blázinec. Jak už se zmínila panička, člověci tu ale dělají pěkný borčus. Přitom prý tohle místo živí skoro celej Vietnam! A čímpak? No rýží přece! Viděli jste snad jíst Asiaty něco jinýho? Kdyby si radši ulovili nějakýho šťavnatýho moskyta…
Jedním z největších měst delty Mekongu je Can Tho a my jsme bydleli kousek odtud, u usměvavého pana Minha. Půjčil nám kolo a vzal nás na největší plovoucí trh Cai Rang. Jezdili jsme na kole, po řece, pozorovali vesničany házející odpadky do ramen delty a radovali se, když nás jiný pan Minh pozval k sobě domů potom, co jsme mu udělali útratu v přepočtu za 16 korun. Viděli jsme neskutečné množství čerstvých ryb, masa a zeleniny, viděli jsme milé vesničany a žádné turisty! V celé vesnici byli jediní turisté ti, co bydleli u našeho Minha, a dohromady nás bylo asi osm. A taky tam výborně vařili a dělali vynikající sladkou ledovou kávu, po které jste si džbánek dolili zeleným rýžovým čajem. To byla teprve slast!
Oni jsou po té rýži úplně umanutí, cpou ji dokonce i do čaje! Většinou se tomuhle divnýmu zvyku říká Genmaicha a jde prostě o to, že do čaje namícháte praženou rýži. V minulosti to prý pili hlavně chudý člověci, protože to bylo levnější, ale dneska jsou z toho hotoví úplně všichni, dokonce i v Evropě! To samí to jejich sladký kafe, který fakt nemusím… Doufám, že s tím panička nebude otravovat doma!
Národní park Cat Tien
To vám byl po Saigonu a Mekongu balzám na duši! Spát v pralese, poslouchat ty celodenní neuvěřitelné zvuky a přitom tam být téměř sami! Spali jsme čtyři dny v bývalé vojenské základně přebudované na krásný malý resort. Vedla ho Vietnamka se svým anglickým manželem – bláznivým entomologem.
Musím uznat, že tohle vymyslela panička moc dobře, v pralese jsem se totiž cítil jako… jako žába v pralese! Tohle navíc byla opravdická džungle. Národní park Cat Tien přitom neměl zrovna veselou historii, protože tady stejně jako všude jinde řádila válka a rozšířily se tu nějaký jedovatý hnusy. Největší pohromou ale bylo kácení v osmdesátých letech, z toho se ten prales málem nevzpamatoval. Pak tady ale jednou na někoho vyběhl nosorožec a všechno se obrátilo k lepšímu! Od roku 1992 to tady funguje jako národní park a jezdí to sem zkoumat člověci z celého světa. Sice nechápu, proč k tomu byl potřeba nosorožec, ale ještěže ho tady maj. Jinak by ten les už byl dávno v čudu…
Při našem pobytu v pralese nás každý den probouzeli giboni a večer jsme je slyšeli chodit spát. Viděli jsme krokodýly v překrásném jezeře, slyšeli jsme dupat divoká prasátka a cestu nám zkřížil stromový had. Každou noc nás děsil obrovský gekon, který se nám nejspíš zabydlel kdesi v chatě, ale poznali jsme ho jen podle obrovského řevu, který několikrát za noc spustil snad hned vedle mé hlavy. Myslela jsem, že vyletím z kůže! Jedinou útěchou mi byla moskytiéra, ze které jsme se přes noc opravdu nehnula.
Občas jsem čubrněl, co tady všechno běhá a roste. Tak zaprvý, místo hřibů jsou tady fakt prapodivný houby, prej až 270 druhů! Nevím jak vy, ale já znám hřib, muchomůrku a prašivku… Jak už vyprávěla panička, je tady spousta zvířat, ale chudák nosorožci jávský se tady neudržel a je tady maximálně jeden nebo dva. Zato je tu hafo príma opičáků, který nenajdete nikde jinde na světě! Třeba langur – slyšeli jste o něm někdy? Já teda vůbec, ale je to fakt zajímavej tvoreček! Pobíhaj tady taky srnky, akorát jim tady říkaj Muntžakové. A teď se držte, trochu zamachruju s číslama! Žije tady 113 druhů savců, 351 různých ptáků, 109 plazů, 41 obojživelníků, 756 hmyzáků a 159 rybek! Škoda, že jsem tady nesbalil žádnou žábu!
Zatímco Žabák pokukoval po zvířecích kamarádech, my jsme jezdili na kole, chodili pěšky, plavili se po řece a užívali si ty kouzelné dny v území divočiny. Prales se po všech fackách z válek zmátořil a je překrásně zelený, voňavý a neturistický. Vláda si hlídá počet návštěvníků, kteří ho navštíví, a počet těch, co mohou přespat, je omezený radikálně. Nedostali jsme se ani na expedici za gibony, byla po všechny dny naplněna. Pokusili jsme se je hledat, ale vždycky jsme jen jen slyšeli. Jediný, jakého jsme zahlédli, byl drzoun, který chodil krást banány do resortu. Přihopsal si to po střeše a čmajznul z kuchyně banán, aby zase vesele odkráčel! Navštívili jsme i záchranné giboní centrum. Trochu nás mrazilo při představě, za jakých okolností se sem dostali a jak je lidi týrají, aby si z nich udělali byznys v turistech přeplněných ulicích a plážích celého světa.
Giboní stanice bojuje proti černému trhu s těmito přátelskými opičáky. Někteří člověčáci jsou totiž schopní tyhle gibony jíst, čemuž vážně nerozumím. Taky je chudáky zneužívaj jako turistické atrakce nebo domácí mazlíčky. Opici místo psa nebo kočky? To je fakt ujetý… Tenhle útulek pro gibony se tak snaží opičákům v nesnázích pomoci a vrátit je zpátky do pralesa, za což jim musím zatleskat!
Nezapomněli jsme prozkoumat ani pralesní řeku, která na rozdíl od Mekongu byla krásně čistá. Taky jsme si vyslechli upozornění, abychom si dávali pozor, že se v ní utopilo už několik lidí. Pro informaci, řeka se typově blížila naší Ohři, nic zvláštního, avšak v období dešťů může asi nastat problém. V celém lese bylo několik úžasných antických stromů, prostě celkově byl Cat Tien jeden z našich nejúžasnějších zážitků poslední doby!
Velrybí ostrov
Chtěli jsme si užít krásné moře. Dorazili jsme na místo o pár chatičkách a Francouzích a jiných Evropanech, které byste na prstech spočítali. Slibovali jsme si od tohoto ráj, ticho, čistotu, dobré jídlo a absolutní „delete“ našeho upracovaného mozku.
Nejvíc mě tady děsila taková hučící věc, nějaký člověčí vynález. Celou dobu jsem protestoval, že by se to mělo vypnout, ale prej by tu pak nebyla elektrika ani světlo, tak jsem jim to teda povolil…Vzhledem k tomu, že ostrov patří Francouzům, zase mě děsila myšlenka, že bych mohl skončit na talíři. Panička mě ale nakonec ujistila, že se mi nic nestane, a pořád si nad vietnamsko-francouzským jídlem libovala. Ale nejvíc se jí podle mě líbilo v baru, kde míchali zelené lupínky s vodou a citronem. Pořád vykřikovala MOCHITO a tvrdila, že je konečně spokojená.
Drinky v baru byly sice fajn, ale pak přišlo ráno a s ním i řada nepříjemných překvapení. Hned po probuzení jsem byla aktivní a šla se nadýchat čerstvého vzduchu a přivítat slunce. Také jsem vítala rybáře, které při břehu lovili cosi z moře, byla jsem nadšena tím pohledem, jaká romantika! To jsem ale za chvíli neměla být svědkem toho, že nelovili rybičky, nýbrž sbírali naplavený odpad po celé noci. Humus. Plastikové pytlíky úplně zamořily pobřeží našeho úchvatného tichého malinkatého resortu, jediného na celém maličkatém ostrově! Ráj se tedy bohužel nekonal. Obešli jsme si celý ostrov, abychom zjistili, že náš resort je mega luxusně čistý, ale všude kolem byl naplavený a nafoukaný bordel s omluvnými cedulkami resortu, že není v jejich silách udržovat celý ostrov. Výhledy na plovoucí rybí farmy a písečné duny protějšího ostrova byly nádherné, avšak vedly přes zaodpadkované moře. Záhy jsme pochopili, že nepořádek nezpůsobují turisté, nýbrž obyvatelé farem a vesniček kolem. Moře využívají místo kontejnerů. Jak smutné.
Velrybí ostrov je jeden z 71 ostrůvku rozprsklých kolem města Nha Trang. Valí sem hodně člověků pozorovat podmořský svět, ale já sám bych do slaný vody nevlezl ani náhodou, kdo ví, co by to udělalo s mejma bradavičkama! Všichni jsou ale úplně ujetý z korálů, to je něco mezi kytkou a živočichem. Je tady asi 400 druhů, a to je prej fakt mazec! Občas tu jsou taky karety – podivný obrněný žáby! Docela se divím, že tady vůbec někdo bydlí. Zdejší slanomilci si toho tady totiž hodně vytrpěli, protože člověkové měli fakt blbej nápad… Lovili ryby dynamitem. Br.
Chtěli jsme utéct před odpadky a schovat se do podmořského světa. Jeli jsme šnorchlovat daleko lodí, viděli jsme krásné korály, které se jakž takž vzpamatovávají po těžbě dynamitem, a viděli jsme medúzy. A pak to zase přišlo – jeden pytlík, druhej pytlík, támhle láhev ukotvená mezi korály. Bylo nám z toho úzko. Nerada to říkám, ale asi by nám bylo lépe v přeplněném a totálně zturismovaném Nha Trang.
Národní park Bach Ma
Tady jsme se objevili, abychom unikli městskému ruchu Hue. Balzám na duši tento vysokohorský deštný prales! Nahoru nás vyvezl řidič a nechal nás trekovat do odpoledne. Na řadu přišla i hysterická scénu „pijavice v botě“!
Byl jsem docela rád, že jsem si mohl znovu požabit v pralese. Tenhle má tečku na mapě poblíž města Hue, kam jsme se chystali hned potom. Ve třicátých letech to tady vlastnili Frantíci a vybudovali tady hotovej resort! Pak to ale celý upadlo a dneska uvidíte možná tak kousek zdi obrostlej křovím. Člověci tady pak samozřejmě řádili s puškama a jinejma blbinama a poničili stromy jako v tom parku, kde jsme bloumali předtím. No, a jak už panička prozradila, zase tu byly ty černý potvůrky sající krev. Jí z nich sice vstávaly vlasy na hlavě, ale zdejší domorodci, pijavice chytaj a chovaj doma! Pak je teda prodávaj Číňanům nebo komu, pijavice jsou prej docela užitečný v lékařství. Akorát ty obchody se tady občas zvrtnou – přenese se nějaká nemoc, rozuteče se to tam, kam nemá… Prostě chaos, co si budem povídat, už jsem si na to docela zvykl.
Bach Ma je prostě pěkná buš plná neskutečné zeleně a výhledů do propastných údolí. Kromě přírody nás tu ale ochromila lhostejnost vietnamské mládeže. Tentokráte při odhození pytlíku od brambůrků na zem, a to uprostřed národního parku! Cestou nahoru jsme ale „zachránili“ odvozem nahoru studentku, která vypracovávala studii o turistickém ruchu v tomto parku a celých 14 kilometrů a tisícimetrové převýšení chodila každý týden pěšky, protože auto je drahé. Za odvoz nám dala ochutnat ze své svačiny trochu kyselého salámu s rýží v banánovém listu.
Hue
Naše císařské zklamání. Moc jsme se tam těšili na výborné jídlo, ale čekala nás špinavá vývařovna. Asi jsme velmi špatně zvolili restauraci (doporučení Lonely Planet), nebo se po fenomenálním úspěchu jednoduše zkazila. Nikdy jsem nepila ze špinavého brčka a nejedla tak odpornou královskou palačinku, která připomínala něco jako náš přemaštěný bramborák bez brambor a byla plněná něčím, co vzdáleně připomínalo kuře a zeleninu.
Zatímco panička řešila jídlo, já byl jakou obvykle chytrolín a povyprávěl jí o dynastii Nguyen. Tahle rodinka to tady od roku 1803 měla všechno pod palcem a vyrostlo tady hafo pěknejch staveb, který jsou dnes chráněný. Prej tady taky pěkně hráli na různý cinkrlátka, třeba na kytary se dvěma strunama, flétny z bambusu nebo gongy. Pak ale přišla druhá světová válka a rázem bylo po císařství. Dynastie Nguyen sice pořád existuje, ale tady už vládnou trochu jiný elity. Z prince je důchodce a žije ve Franci.
Dobrá, o jídle už bylo dost, vraťme se k jinému populárnímu tématu. Asi už nikoho nemůže překvapit, že všude byly odpadky a strašně moc lidí. Královské město bylo přeplněné nevychovanými Vietnamci a popisovat nepořádek by byla škoda slov. Ještě mají co dohánět, packalové… Zlatá Mandara! Na závěr jsme se totiž ubytovali v pekelně krásném (a na poměry Vietnamu i pekelně drahém) hotelu u moře, kde jsme viděli to nejčarovnější ocelové moře ze všech. Přispělo k tomu mrholení a takřka naše podzimní počasí. Hotel nás ale učaroval. Jídlo, masáže, prostředí, měkká postel, extrémní čisto a všudypřítomná vůně citronové trávy nás omámila tak, že se nám Vietnam začal zdát pohádkově úžasný. Ovšem, to jsme ještě nedorazili do Hanoje.
Hanoi
Poslední noc jsme opět zvolili budget hotel a udělali velkou chybu. Okopané zdi, neustlaná postel se špinavým ložním povlečením a neochota cokoli řešit. Snídaně ultra mini a nic moc. Co ale můžeme chtít za 12 USD za pokoj za noc… Musím přiznat, že v koncovce výletu už jsme byli opravdu unavení ze všech těch motorek a zmatku. Bordel už jsme ani nevnímali a ve výsledku se nám Hanoi zdála přívětivější než Saigon.
Tak tady toho bylo fakt kupa k vidění, ale kdo po tom všem měl chuť se zase proplítat ulicemi? Já teda fakt ne. Abych ale nepřišel zkrátka, zjistila jsem ty nejlepší perličky o Hanoji a asi se s vámi o ně podělím, když jste nás vydrželi číst až sem. Tak třeba je tady Eiffelův most. Ne, nejsem hloupá žába, ten samej chlápek co udělal věž prostě vymyslel Vietnamcům most, kterej byl jedním z nejdelších v Asii. Z dalšího člověčího výmyslu mě trochu mrazí bradavice. Pamatujete na Ho Či Minha, o kterém jsem vám vyprávěl? Tak ten je pořád tady, vystavili si ho v mauzoleu. A nebo ty jejich super úzký baráčky, aby nemuseli platit daně. Mazec. Chcete vědět ještě jednu šílenost? Hrajou si tu s loutkama, což bych ještě jakž takž pochopil, kdyby ty postavičky nečouhaly z vody. Když totiž Vietnamci pěstovali rejži a přišly záplavy, krátily si čas právě takovouhle srandou.
Vietnam žabáka i nás bavil, ale také poněkud zklamal. Vadila nám lhostejnost místních k životnímu prostředí, poměrně častá neochota Vietnamců a „okrádání“ na předražených službách typu taxi a výlety, které jsme proto nepraktikovali. Dost často jsme přelétali a udělali asi nejlépe. Sto kilometrů ve Vietnamu totiž jedete mnohdy i čtyři hodiny. Chcete-li se vydat do země bývalé Indočíny, obrňte se nervy, ostatně asi jako na každou zemi východní Asie. Její krása je nebetyčná, avšak také velmi pomíjivá. Třebas ji ale paradoxně zachrání čas. Čas, který způsobí, že budoucí investoři a turisté, kteří mají základy ekologie a ochotu podílet se zachování a obnovení přírody, jí pomohou ubránit se.
